Zabývat se kulturou a investicemi do ní se proto zdá být neoddiskutovatelnou součástí městských politik. V přístupech měst však můžeme shledávat značné rozdíly, jak ve smyslu množství financí do kultury investovaných, tak ve smyslu nastavených kulturních politik. V českém prostředí ještě stále existuje mnoho měst, jejichž kulturní strategie jsou nekonkrétní, často i neaktuální dokumenty bez vize, které vznikly tzv. „od stolu“ a jejichž smysl tkví často pouze v tom, aby „něco bylo“. Na druhou stranu:
příklady táhnou, a tak roste počet osvícených radnic, jež se rozhodly jít cestou participativního kulturního plánování a do procesu tvorby kulturních politik zapojovat lokální kulturní aktéry, širší veřejnost, politiky i experty.
V Pardubicích, východočeském, co do počtu obyvatel zhruba devadesátitisícovém městě, probíhalo kulturní plánování v letech 2012–2014. Šlo v podmínkách České republiky o unikátní proces, jehož součástí byl mimo jiné rozsáhlý pasport lokální kultury, mapování kulturní nabídky a potřeb, analýza podmínek pro kulturní vyžití a dotační problematiky. Do procesu, který byl facilitován experty na kulturní plánování ze spolku Kvas, se zapojily místní zřizované i nezřizované kulturní organizace, spolky, školy, zástupci organizací působících v sociální oblasti, umělci a další jednotlivci či formální a neformální uskupení.
Součástí rozsáhlé analytické části výzkumu bylo mimo jiné také mapování kulturních hodnot, jež probíhalo formou veřejných setkání v různých částech města, a to včetně periferních oblastí. V rámci těchto komunitních workshopů se diskutovala a do map
zaznamenávala hodnotná místa daného území, místa setkávání či uskutečňování kulturních a volnočasových aktivit, nebo naopak lokality s nevyužitým potenciálem; v neposlední řadě pak také místa, která dnes již neexistují, ale pro zdejší komunitu měla
a stále mají určitý význam.
Především díky této části kulturního plánování se do procesu podařilo zapojit nejen aktivní kulturní hráče, ale skutečnou širší veřejnost. Toto dílčí mapování mimo jiné poukázalo na význam center jednotlivých městských obvodů a na fakt, že díky měnící
se zástavbě mizí mnohá historicky funkční veřejná prostranství a místa důležitá pro kulturní a společenský život města. Průzkum též potvrdil výrazný potenciál, jaký skýtají břehy Pardubicemi protékajících řek Labe a Chrudimky.
Další důležitou část mapování tvořila analýza poptávky veřejnosti po kulturních a kulturně-volnočasových aktivitách. Tento průzkum kombinoval sběr odpovědí formou on-line dotazníků a osobního dotazování. Přinesl důležitá data o návštěvnosti kulturních institucí, jak ve smyslu frekvence, tak ve smyslu odlišných věkových skupin, nebo např. informační zdroje o tom, odkud veřejnost čerpá povědomí o kulturním dění, jak často a daleko za kulturou dojíždí mimo své město, co je nejčastější bariérou častějších návštěv kulturních akcí, kolik jsou lidé ochotni do kultury měsíčně investovat, jaká je spokojenost s kulturní nabídkou nebo co by se mělo z hlediska kulturní nabídky zlepšit.
S výsledky těchto i dalších dílčích průzkumů se pak následně intenzivně pracovalo v rámci tematicky zaměřených workshopů a pracovních skupin. Ač se plánování průběžně účastnili také politici, nedošlo bohužel k ofi ciálnímu přijetí výsledného strategického dokumentu – tj. k jeho schválení městským zastupitelstvem, a to i přes fakt, že proti přijetí nebyl ani jediný hlas. Nad důvody bychom mohli dlouze polemizovat; bylo tehdy těsně před komunálními volbami a řada politiků zkrátka taktizovala. Co je však důležité: následující téměř tříleté období ukázalo, že ač není
strategie kultury formálně závazným dokumentem, její obsah je živý a že samotný participační proces pardubické kultuře bezesporu napomohl. Nyní – na podzim 2017 – dochází k aktualizaci návrhu kulturní strategie z roku 2014, a to opět pod expertním
vedením zástupců spolku Kvas. Proces aktualizace, jehož cílem je nový dokument v nejbližší době předložit k formálnímu schválení zastupitelstvem a do nějž je znovu zapojena početná skupina místních kulturních aktérů, mimo jiné ukazuje, že více než 90 % tezí je i po třech letech platných.
Závěrem uveďme několik doporučení a argumentů, proč má participativní kulturní plánování smysl a co takto vzniklý strategický dokument může přinést. Kulturní plánování posiluje kulturní potenciál města, rozvíjí dialog a spolupráci kulturních aktérů; zvyšuje atraktivitu města a zapojování jeho obyvatel do kulturního dění a zlepšuje systém fi nancování kultury. Živý a funkční strategický dokument pak má pozitivní dopad na celkový rozvoj města, jeho image i ekonomiku.
Pro samotný plánovací proces je klíčová podpora politiků i veřejnosti a jejich co největší zapojení; plánování by se měli účastnit aktivní obyvatelé, zástupci občanské společnosti, škol, podnikatelského i veřejného sektoru, experti i politici. Proces se neobejde bez zkušeného facilitátora, který by v ideálním případě neměl být zaměstnancem magistrátu, ale s politiky, úředníky i dalšími aktéry během procesu živě komunikuje a výsledky diskusí dokáže zpracovávat a šířit dál. Důležitou součástí plánovacího procesu je rovněž vědecko-analytický průzkum daného místa a situace, který by se měl v celém procesu odrážet. Průběžný sběr dat a práce s nimi dokáže odhalovat až netušené souvislosti. Kulturní plánování samozřejmě nesmí skončit schválením dokumentu, ale mělo by přejít do další fáze přípravy akčních plánů ,
realizací aktivit i průběžného hodnocení naplňování.
