Neapol, Itálie – jaro je tady. V jižní Itálii slunce svítí, obloha je modrá a počasí je svěží a příjemné. Vůně květů pomerančovníků se mísí s jasmínem. Jídlo je dobré, víno levné, místní obyvatelé jsou přátelští a krása je všude kolem. Ale kde jsou turisté?
Pobřeží Amalfi nacházející se jižně od Neapole, je stále magnetem pro bohaté Rusy a romantické Američany. Přesto je Neapol sama o sobě turistickou pustinou, a zbytek jižní Itálie je téměř bez turistů.
Pouze 13 procent turistů, kteří přijíždějí do Itálie, jede do Mezzogiorna, jak se říká jihu Itálie. Ostatní turisté navštěvují centrální a severní Itálii nebo jiné středomořské země. Německá letiště v loňském roce každý týden v létě vypravila 223 letů na španělské Baleárské ostrovy, a jen 17 do jižní Itálie.
Italové, především ti z prosperujícího severu, říkají, že nikdo nejede na jih, protože tam není nic k vidění (což je mýlka). Ale nedostatek turistů v místech, jako jsou Sicílie a Kalábrie, je způsoben mnohem větším selháním, selháním na straně státu, který neumí využít svých nejcennějších zdrojů – v tomto případě přírodních a kulturních krás.
Špatný marketing je jednou z příčin. Italský svaz turistů utrácí neuvěřitelných 98 procent svého rozpočtu na platy a na skutečnou práci a propagaci cestovního ruchu nezbývá v podstatě nic. Italská vláda se pokusila zvýšit zájem o jižní oblasti pomocí webových stránek Italia.it s dotací 50 000 000 dolarů. Stránky však stále vykazují konkrétní závady a nepřesnosti.
Dalším nešvarem je špatná spolupráce jednotlivých italských regionálních organizací na podpoře cestovního ruchu. Před několika lety jsem v Šanghaji narazil na tři různé delegace, které prezentovaly stejnou část Sicílie. Divoce utrácet umí i jiní: až do nedávné doby měl krajský úřad Kampánie honosnou rezidenci v New Yorku na Páté Avenue.
Infrastruktura představuje další problém. Itálie investovala hromady peněz do fantazie o mostu na Sicílii. Byl to milovaný projekt Silvia Berlusconiho, který opakovaně sliboval v každé volební kampani. Přesto se vysokorychlostní železniční koridor zastavil u Salerna, kousek za Neapolí, asi 500 km severně. A tak v Mezzogiornu zůstaly vlaky, které jezdí průměrnou rychlostí 14 km za hodinu.
Minulý rok jsem podnikl velký vlakový výlet z Terstu do Trapani, tedy ze severovýchodu Itálie na její jihozápad. Jakmile jsem minul Řím, byl jsem v jiném světě.
Nádraží v Metapontu, v regionu Basilicata východně od Neapole, má pět kolejí a do mramoru oděnou železniční stanici, která byla postavena z evropských fondů za 25 milionů dolarů. Ale poslední vlak, express do Říma, ze stanice odjíždí v 8:21 ráno. Pokud chcete jet někam jinam než do Říma, budete muset jet autobusem. Dál na jih jezdí jen malá lokálka, která si se supěním razí cestu podél pobřeží Jónského moře, a dokonce musí na jednom místě zastavit a dát přednost chodcům, kteří přecházejí železnici cestou na pláž.
Ani silnice nejsou lépe spravovány. Rekonstrukce dálnice Salerno – Reggio Calabria probíhá již 29 let uprostřed změti přemrštěných nákladů, korupce a hrozeb mafie. Existují dokonce úseky, které musí chránit italská armáda.
Nejedná se tak o regionální selhání; je to problém státu i národního přístupu. Cestovní ruch by měl být pro jižní Itálii tím čím je nafta pro Norsko: požehnáním a zdrojem bohatství.
A jižní Itálie by jej měla maximálně využít. Roční hrubý domácí produkt tam dosahuje jen něco málo přes 21 000 amerických dolarů na obyvatele, ve srovnání s 43 000 dolary ve střední a severní části země. Téměř dva ze tří mladých jižanů nemají práci. V Evropě pracuje v průměru 64 procent žen; v Kampánii pouze 28 procent.
Co nám tento příběh říká o Itálii jako celku? Podpora turistického ruchu se proměnila ze skvělé příležitosti na promarněnou šanci. V roce 1970 byla Itálie světovou turistickou destinací č. 1. Dnes se posunula na páté místo za Francii, Ameriku, Čínu a Španělsko. V roce 2000 do ní zavítalo 6 procent turistů, nyní jsou to pouze 4 procenta.
Článek také dokládá špatný stav koordinace napříč sektory společnosti v Itálii. I když je Itálie stále jednou z hlavních destinací pro rekreanty, nemá ani ministra pro cestovní ruch, jako jiné evropské země. Rivalita je normou. Majitelé hotelů se přou s agenturami pronajímajícími domy turistům. Veřejné podniky vedou válku se soukromým sektorem. Sousední regiony spolu nemluví. Víte například proč letecká a vlaková spojení do Kalábrie nenavazují na trajekty, které převážejí turisty přes Messinskou úžinu? Protože Kalábrie nechce, aby jí Sicílie odčerpala její turisty.
Celkově tragický příběh jižní Itálie v oblasti cestovního ruchu ilustruje neschopnost země pochopit, že nesystematické financování z veřejných zdrojů znamená plýtvání a škodlivou demotivaci, nikoliv investice. Od druhé světové války vláda nalila 550 miliard dolarů do Mezzogiorna bez viditelného výsledku. Pokud se nyní srovná zaostalost Jižní Itálie oproti Střední a Severní, je rozdíl mnohem větší než před 60 lety.
Držme palce novému premiérovi Matteo Renzimu, aby proměnil svá proreformní slova v činy. Stejné věci, které jsou dobré pro Italy na sever od Mezzogiorna – efektivní doprava, nižší daně, výhodnější ceny, respekt k životnímu prostředí – by mohly proměnit jižní Itálii, ale i zbytek Země, v ráj pro rekreanty.
Klepete si na hlavu, co to ti Italové tropí anebo máte tísnivý pocit, že podobné zprávy přicházejí i z našich luhů a hájů? A jak jsou na tom naše domácí sváry a rivalita, evropské peníze a marketing? Nemáme také mnoho agentur, komor a asociací, které spolu nespolupracují a nekomunikují?