Jak vznikla platforma Kreativní Česko? Koho to napadlo a kdo byl u toho?
S konceptem kulturních a kreativních průmyslů jsem se seznámila někdy okolo roku 2004. V rámci tehdejšího programu EU kultura jsem jezdila na pracovní cesty do zahraničí, a ve Velké Británii, kde se tomu tématu věnují už od 90. let, jsem spojení „kreativní průmysly“ zaslechla poprvé. Dozvěděli jsme se, že na podporu kulturních a kreativních průmyslů čerpají podporu ze strukturálních fondů. Krátce poté se tím konceptem začala zabývat i EU a v roce 2006 vznikla studie Ekonomika kultury. Tu jsem si jednou o prázdninách prostudovala: byly tam sektorové studie podle jednotlivých oborů z pohledu ekonomiky, jak ta struktura funguje z pohledu ekonomického přínosu. To byl začátek.
Takže Kreativní Česko jste zakládala sama?
V České republice jsem měla kolegy: Marta Smolíková tenkrát vedla organizaci ProCulture, v roce 2006 jsme společně připravily jménem IDU žádost o grant na Ministerstvo kultury na zpracování tohoto tématu. Do následného projektu se zapojil třeba také Martin Cikánek, protože studoval ve Velké Británii management kultury a tento fenomén tam hodně probírali. V roce 2007 jsme celý projekt zahájili seminářem, kam jsme pozvali britské experty, jako jsou John Howkins, Colin Mercer a Roth Fischer, kteří publikovali na toto téma. Pro náš start to bylo zásadní.
Byli jsme malá skupina lidí a v roce 2009, kdy jsme předsedali EU, jsme měli výjimečné štěstí: na Ministerstvu kultury byla uspořádána velká předsednická konference Fórum pro kreativní Evropu, kam jsme přivezli špičky z oboru a kde bylo mnoho účastníků z celé Evropy. Fórum se netýkalo jen ekonomiky, probíralo se třeba i vzdělávání a podobná témata, a tehdy to mělo strašný úspěch. Tenkrát se podařilo udělat i online prezentaci Richarda Floridy, který je považován za guru kreativity, byl vždycky hodně citovaný.
Byli jste v té době jediní, kdo se tomuto tématu u nás věnoval?
Ano. Tenkrát jsme dostali z Ministerstva kultury volnou ruku, peníze, nestarali jsme se o produkci ani o organizaci, takže jsme opravdu mohli pracovat jenom na konceptu, na řečnících a bylo to opravdu výjimečné. Následně jsme vydali publikaci se všemi příspěvky přeloženými do češtiny. Díky té konferenci vznikl zájem o toto téma a myšlenka víc pronikla mezi lidi.
A o to asi šlo: šířit myšlenku kreativních průmyslů.
Motivace z naší strany byla také posílit postavení kultury v ČR a samozřejmě i motiv, aby se na kulturu čerpala podpora ze strukturálních fondů. Do té doby to nikoho ani na ministerstvu nenapadlo, že by se mohlo na kulturu ze strukturálních fondů čerpat. Nicméně pak jsme spíše čerpali, a doposud to tak je, na oblast kulturního dědictví. Nikoli na živé umění.
Takže díky konferenci se otevřely možnosti třeba právě na ministerstvech?
Určitě. Mohu uvést příklad: Tereza Chrástová z Brna, která doposud působí na magistrátu, se tou myšlenkou inspirovala a řekla si, že založí Kreativní centrum. Její projekt se táhne téměř deset let, protože stojí na konkrétní budově káznice v Brně. V průběhu byla vyhlášena Národní kulturní památkou, takže nastaly problémy s investicemi a s opravou, nicméně tento impuls ovlivnil některé lidi, kteří se o kreativní průmysl začali zajímat – a myšlenka samotná se začala šířit.
Co, kromě zajímavých hostů na konferenci, nejvíc ovlivnilo vás?
Měla jsem možnost být v pracovní skupině Evropské komise. Účastnila jsem se tzv. otevřené metody koordinace, kam ministerstva kultury vysílají svoje pracovníky, a já jsem měla štěstí, že jsem se dostala do pracovní skupiny pro kreativní průmysly. To pro mě byl obrovský zdroj inspirace a příkladů ze zahraničí, jak to dělají tam.
Které z vašich aktivit považujete za nejdůležitější pro praktické prosazování cílů?
Když jsme pracovali na výzkumném projektu Mapování kulturních a kreativních průmyslů v ČR od roku 2011 do roku 2015, měli jsme velkou příležitost to téma posunout. Jednak zanalyzovat, jaká existují statistická data, snažit se téma definovat, jít do hloubky, vědecky se na něj zaměřit, ale samozřejmě jsme od začátku kladli velký důraz na linii propagace a zvyšování povědomí. Pořádali jsme konference, snažili se výsledky šířit a tenkrát pro to byly největší možnosti a prostředky, protože projekt byl velkorysý i v ohledu financování.
Takže výzkum je zásadní.
Podle mě je nutné mít dobře podložené argumenty. Nemám ráda, když někdo jen tak řekne „tady chybí peníze“, ale vlastně se to na ničem nezakládá. A pak je stěžejní, aby se výsledek výzkumu odrazil v praktické rovině, což je to nejtěžší. Dělat jenom výzkum pro výzkum je pro mě nezajímavé.
Co tomu brání?
Myslím si, že tomu úplně nejvíc brání politická vůle. Poprvé jsem si to uvědomila během semináře někdy v roce 2007, když tady byli britští experti: jakmile se něco netlačí seshora, jde to hrozně pomalu a těžce. Velká Británie je v tomhle fenomenální. Vytvořili pracovní skupinu na úrovni vlády napříč ministerstvy už v 90. letech, tomu tématu se věnovali a teď to u nich funguje. Pro mě jsou skutečně vzor: neustále analyzují situaci, přizpůsobují se tomu, co se děje. Aniž by něco vymýšleli, rychle reflektují změny a trendy v ekonomice a ve společnosti, a na ně strategicky reagují. Koncipují opatření, která uvádějí v praxi – to je u nás velký problém. Chybí tady vize, směřování. Mluvím opravdu o celkové vizi ČR v ekonomice, vzdělávání, nejen o kultuře. Věci se pak hrozně těžko prosazují.
Z vaší pozice není možné udělat legislativní změny? Jste přece placeni ministerstvem.
… a z této pozice máme umožněno věci měnit. Změna legislativy ale není zapotřebí. Samozřejmě jsou oblasti, kde by legislativa kultuře pomohla, jako je třeba sociální postavení umělce. V Německu mají velmi výhodný systém, aby mohli umělci pracovat. Ale pro podporu nebo zvyšování povědomí o kulturních a kreativních průmyslech jsou spíš potřeba praktická opatření např. (ale nejen) s využitím strukturálních fondů právě pro tuto oblast a to je věc nastavení podpůrných programů a dalších opatření.
A to ovlivnit dokážete?
Velmi těžce. Okolo roku 2014, kdy se připravovala budoucí období strukturálních fondů, existovala ze strany Ministerstva kultury snaha ovlivnit Ministerstvo průmyslu a obchodu, aby podpořilo podnikatelský sektor, ale pochopila jsem, že je to strašně obtížné, protože spolupráce mezi ministerstvy vázne. Programy jsou otevřené pro skupiny, které sice statisticky spadají do kreativních odvětví, ale jsou pro ně nevhodné: buď tam žádat nemohou, nebo jim to nepomůže. Takže další věc vedoucí k úspěchu je pochopení základních potřeb kulturního sektoru ze strany ministerstev.
Líbí se mi argument, že kultura vytváří ekonomický profit. Spolupráce se soukromým sektorem je pro úspěch takových projektů zásadní, ale umělci mají často k soukromým iniciativám rezervovaný postoj. Daří se vám tyto segmenty propojovat?
Ano. Když jsme zpracovávali oborové studie, organizovali jsme množství kulatých stolů, kde se sešli odborníci a praktikující z jednotlivých kulturních oborů napříč oblastmi podnikatelského a neziskového. Na těch seminářích jsme si třeba hodinu vysvětlovali, proč se snažíme je propojit, protože třeba v případě výtvarného umění je obrovská nedůvěra ze strany neziskových organizací (výtvarní umělci nechtějí být svázáni s tržním fungováním společnosti, chtějí reflektovat společenské otázky, distancují se od blockbusterových výstav…). Nakonec se ale vždy podařilo najít společnou řeč a pochopit, že jsou mezi nimi rozdíly, ale všichni dohromady vytváří obor: soukromé galerie zastupují umělce a ti se díky nim prodávají.
Takže spíš umělci než podnikatelé se brání spolupráci.
Bylo to tak vždycky: už ve studiích z 90. let se naráželo na to, že umělci nechtějí být spojováni s označením průmysl. Koncept kreativních průmyslů ale říká, že jedině takto dokážeme pozdvihnout kulturou jako takovou, včetně neziskové: díky upozorňování na ekonomický dopad. Na druhou stranu např. na semináři týkajícího se módního průmyslu panovala nedůvěra i z podnikatelské sféry, ptali se „k čemu je to dobré a proč“, nevnímali, že jsou součástí kreativního sektoru. Tak jsme jim to vysvětlili a oni pochopili, že je to potřeba.
Můžete uvést nějaký příklad?
Vývojáři digitálních her. V Česku těch společností není mnoho a na začátku říkali, že podporu nepotřebují, ale není to tak. Jsou rádi třeba za výhodnější půjčky. Další věc je věc konkurence, protože úspěch oboru závisí i na tom, jak funguje v jiných zemích. Což je případ tzv. pobídek pro film: když zde natáčí cizí společnosti, jsou daňově zvýhodňovány. Kolegové z filmového průmyslu říkají, že by byli raději, kdyby pobídky nebyly, ale pokud fungují v deseti ze třiceti zemí, tak je mít musíme, abychom byli konkurenceschopní.
Podařilo se vám tímto způsobem někoho propojit?
Zrovna ty vývojáře her. Fungují jako přirozený klastr, takže když dostanou nějakou zakázku, jsou schopni v rámci studií spolupracovat, pořádají vzdělávací akce, a díky našim rozhovorům pochopili, že je nutné se emancipovat, dát o sobě vědět. Okolo roku 2012 vyšly články, v nichž Ministerstvo průmyslu a obchodu říká, že nechápe, proč by se tyto „střílečky“ měly podporovat. Takže nám šlo o zvýšení povědomí například o možnostech her pro kreativitu a vzdělávání.
Kromě herního průmyslu a dalších spolků spolupracujete s různými institucemi napříč republikou. Jak funguje tato spolupráce?
S institucemi, jako je plzeňské DEPO2015, ostravský Provoz Hlubina a další, jsme byli intenzivně propojeni v rámci realizace projektu Mapování kulturních a kreativních průmyslů v ČR, který byl ukončen v roce 2015. Dnes už nemáme takovou kapacitu, takže jsme se rozhodli zachovat webovou stránku a portál a snažit se alespoň o komunikaci. Loni jsme se sešli dvakrát na neformálních pracovních schůzkách, kde se snažíme si předávat zkušenosti. K tomu slouží i webové stránky, na nichž se snažíme šířit dál myšlenku kreativních průmyslů.
Šíření myšlenky je jedna věc, ale už někdo začal využívat výhody kreativních průmyslů v praxi?
Jsou to takové vlaštovky, jedinci, třeba v rámci organizace Czech Invest, která se o to téma taky zajímá. Pořádají nějaké iniciativy, jsme s nimi také v kontaktu. V budoucnu by se mohl Czech Invest ujmout podnikatelského segmentu. Pro příklad, jak by mohlo fungovat nějaké celkové uchopení, použiju svůj vzor, Estonsko. Malá země, kde se podařilo čerpat ze strukturálních fondů, udělat kreativní inkubátory a to vše hlavně díky tomu, že založili agenturu na podporu kulturních a kreativních průmyslů – rozjelo se to seshora. V Kyjevě zase EU zavedla program pro východní partnerství, kde v rámci kulturu staví na konceptu kulturních a kreativních průmyslech“ a hodně na to tlačí seshora, uspořádali třeba konferenci Kreativní Ukrajina a Kreativní Gruzie. V Gruzii také založili agenturu a pro mě bylo fantastické vidět setkání pěti ministrů z těchto zemí, kteří mluvili o kreativitě a kreativních průmyslech.
Když už podobné iniciativy fungují na východě, je naděje, že se více rozběhnou i u nás…
Na jednu stranu je to dobře, na druhou stranu to považuju za trochu nebezpečné v zemích, kde není rozvinutá občanská společnost. Když jsem se poprvé v roce 2004 o kreativních průmyslech dozvěděla, bála jsem se o tom v České republice mluvit, aby si ministerstva neřekla „no tak výborně, kultura má tento ekonomický dopad a my ji nemusíme podporovat“. Ten koncept je křehký a poměrně složitý. Musí se k němu přistupovat uvážlivě, neustále se ptát, aby nedošlo k nějakému výkyvu, aby se třeba celá podpora nevěnovala jenom podnikatelskému sektoru a na neziskový se nezapomnělo, což se může lehce stát – takové nepochopení konceptu. Já se mu věnuju deset let a mohu říct, že se s ním nepracuje jednoduše, což je jeden z důvodů, proč se tím politici neradi zabývají.
Nepomohla by nějaká metodika na rozdělování financí?
To není tak jednoduché. Experti ze zahraničí hovoří o ekosystémech a ekosystém tvoří množství podpůrných opatření: jedno je pro neziskové záležitosti, jedno pro podnikatelský segment, jsou to úplně jiné nástroje. Těch prostředků je hodně a je nutné, aby všechny fungovaly a vytvářely systém.
V souvislosti s rozvojem měst stále častěji zaznívá, že města jsou nositeli skutečných změn. V rámci svého výzkumu jste s některými městy spolupracovali. Podařilo se něco změnit?
Určitě. Spolupráci s městy považuju za takovou nejúspěšnějsí část celého projektu. Začali jsme mapovat ve Zlíně, kde o to měli zájem a tenkrát se zapojila i hospodářská komora, univerzita, město, kraj... Na jejich straně vzniklo takové konsorcium a my jsme pozvali zahraniční expertku, aby to mapování vedla. Krásně se tam propojili s podnikatelským sektorem, jedno grafické studio se tím úplně nadchlo a spolupráce vyústila ve vznik Kreativního Zlína, platformy místních organizací, ze které se v rámci univerzity podařilo vytvořit Kreativní inkubátor.
Kromě spolupráce napříč sektory, co dalšího je potřebné pro úspěšné kreativní projekty?
Vždycky je strašně důležitá motivace: vědět, co chceme rozvíjet. Třeba v Uherském Hradišti podali přihlášku do UNESCA na Město uměleckých řemesel a ta byla zamítnuta. Na základě toho pak chtěli zmapovat umělecká řemesla. Studie uměleckých řemesel se z mého pohledu povedla, na základě toho podali další přihlášku, která sice taky neprošla, ale díky tomu si vytvořili nějakou strategii. Jedna věc je ovšem vytvořit strategii a druhá dělat něco konkrétního. Potenciál je často obrovský, ale je třeba začít něco dělat – a není potřeba ani mnoho financí. Vždycky je třeba si ve městech vytipovat, co už funguje a nevymýšlet něco nového. To je takový náš nešvar: nestavíme na tom, co funguje, ale snažíme se udělat něco nového, místo, abychom využili lidi, kteří v oboru něco dělají a rozumí tomu.
Napadá mě ještě další rys: jednotlivé instituce spolu často nespolupracují. Přitom v tom je velká síla: nekonkurovat si, ale doplňovat se.
Určitě. To je úplně zásadní poznání. Když jsem se účastnila schůzek a seminářů ve Zlíně s Liou Ghilardi, uvědomila jsem si, že u nás existuje hodně organizací, které se kulturou zabývají, ale všechny mají nedostatečnou kapacitu – a strašně málo spolupracují. Udržování konkurence začíná u jednotlivců, což se odráží i v organizacích. Nespolupracují spolu ani odbory na ministerstvu nebo na městě, ani město s krajem. Ve Zlíně jsme zažili situaci, kdy se poprvé sešli představitelé kraje a města a vůbec poprvé si vyměňovali informace. Spolupráce je u nás velký problém a je nutné s tím začít bojovat.
CO JSOU KULTURNÍ A KREATIVNÍ PRŮMYSLY?
Wikipedie uvádí, že pro kulturní a kreativní průmysly je charakteristické nejednotné a obtížné vymezení – což potvrzují slova Evy Žákové, průkopnice myšlenky kreativních průmyslů u nás. Profesor Richard Florida, jehož jméno zaznělo v rozhovoru, vymezuje kreativní průmysly přes tzv. kreativní třídu, kam podle něho spadají vědci, umělci nebo designéři, na něž navazují kreativní profesionálové pracující ve financích nebo obchodu. Obecně se jedná o využívání kultury a kreativity k „funkčním“ cílům, kultura se tedy chápe nejen jako duchovní „nadstavba“, ale hlavně jako prostředek k efektivnější ekonomice a společnosti.
Na úrovni ČR vznikl v roce 2014 návrh definice v rámci pracovního týmu Ministerstva kultury vycházející z vymezení, které od roku 2014 používá Evropská komise: Kulturní a kreativní odvětví (KKO) zahrnují činnosti, jejichž základem je lidská kreativita, dovednosti a talent. Tato odvětví jsou založena na kulturních hodnotách, uměleckých a kreativních projevech. Mají potenciál vytvářet bohatství a pracovní místa zejména využitím duševního vlastnictví. Zahrnují činnosti (služby, díla, výkony a produkty) veřejné, neziskové a tržní bez ohledu na druh a způsob financování subjektu, který je provádí. Výstupy činností KKO přispívají svou přidanou hodnotou ostatním hospodářským odvětvím a mohou být zdrojem technologických i netechnologických inovací (kreativní a digitální ekonomika). KKO mají mnoho dalších pozitivních dopadů na společnost i na konkrétní jedince. Ke KKO patří mimo jiné architektura, design, reklama, film a audiovize, hudba, knihy a tisk, herní průmysl, software, nová média a navazující IT služby, rozhlasové a televizní vysílání, scénická umění, výtvarné umění, umělecká řemesla, gastronomie, kulturní dědictví.