Koncem dubna proběhl v Brně veletrh URBIS zaměřený na chytrá města (tj. taková, ve kterých se obyvatelům dobře žije). V rámci doprovodného programu na téma „smart living“ zde vystoupilo šest osobností, které se podílí na zlepšování veřejného prostoru, přístupu ke vzdělání o urbanismu nebo situace znevýhodněných skupin v městském prostředí. Ptali jsme se jich na zkušenosti s prosazováním svých nápadů a na to, co by se mohlo změnit k lepšímu.
Jakub Mareš, architekt, aktivista, kulturní nadšenec a obránce veřejného prostoru
„Pomohlo by nám, kdybychom měli flexibilnější legislativu.“
Město se nám snaží pomoct, ale jeho nástroje jsou velmi omezené. I když si to město samo neuvědomuje a vlastně se i přemáhá, tak nám klade velké množství překážek tím, že na iniciativy různého druhu není připravené. Příklad: chceme udělat jednoduchou věc, pro naši půjčovnu koloběžek položit na ulici desku jako stojan a první problém je už to, že nikdo neví, kdo by měl záležitost za město řešit.
Pomohlo by nám, kdybychom měli nějakou flexibilnější legislativu. Kdyby existoval člověk, který si naše aktivity vezme za své a pomůže je protáhnout skrze úřady. To, na čem trávíme nejvíc času, není vývoj ani marketing, ale právě legislativní část.
Samotní úředníci se opravdu snaží nám vyjít maximálně vstříc, ale nástroje města jsou tak strašně rigidní a zatvrzelé, že přes lokální snahu každého jednoho úředníka se z povolení jednoduché věci stává martyrium. Jedna z úřednic nám vyprávěla o schvalování stání pro koloběžky: prý se poprvé v historii stalo, že k věci se vyjadřovali úplně všichni: hasiči, doprava, elektrické i vodovodní sítě... celkem je to asi třicet míst. V současném stavu mi úředník může pomoct tím, že by všechna ta místa za mě obešel.
Vojtěch Lekeš, architekt, urbanista, programový ředitel Next Institute
„Snažíme se svou dynamikou přivést k problematice různé aktéry.“
Tomáš Kozelský, architekt s mezinárodní praxí, koordinátor výzkumu v Next Institute
„Město by mělo víc poslouchat mladé lidi, snažit se věci měnit aktivně a rychle.“
Tomáš: Kdyby existoval nějaký grant, bylo by nejlepší ho směřovat k čemukoli, co změní legislativu. V projektu KOLOPORT se identifikoval bod, jehož řešení skončilo tím, že nebyl finanční plán, grant, rozpočet... Na odboru dopravy nám řekli, že kdyby měl být realizovaný podle regulí, bude stát desetimiliony. My už dnes víme, že se bavíme o desetitisících. Je zarážející, že ve chvíli, kdy máte nějakou tendenci, zázemí a profesi a řeknete si „udělám něco pro město“, první věc, se kterou se setkáte, je „nejde to“.
Projekt KOLOPORT je guerilla. Nebyl to oficializovaný krok, ze dne na den jsme udělali poměrně zásadní zásah do města, který funguje dodnes, čili má dlouhodobý dopad. Město je živý organismus a na to je třeba reagovat.
Vojtěch: Nenabízíme žádné strategické, dlouhodobé vize, ale dokážeme změnit situaci ze dne na den. Můžeme efektivně doplnit dlouhodobé městské strategie, protože my naopak pružně reagujeme na trendy, na to, co se právě děje na ulici. Máme zkušenosti z architektury a urbanismu, jsme schopni analyzovat současnou situaci a vidět její potenciál, určit body, jejichž změna by měla největší dopad – a dokážeme odhadnout, jaký by měla dopad na mobilitu. Jsme schopni pracovat s veřejnými granty i s kofinancováním ze soukromých zdrojů. Rádi bychom kombinovali tyto aktéry a moderovali proces jejich komunikace, aby si navzájem rozuměli. Pokud si tito partneři začnou víc rozumět, bude to prospěšné pro obě strany.
Nemyslím si, že problém je v tom, že někde sedí špatný úředník. My se naopak setkáváme s lidmi, kteří chtějí změnit věci, kteří nám rozumí, ale neví úplně, jak přesně to udělat. Tam bychom chtěli vstoupit my, abychom přišli na to, kde jsou překážky a společně se snažili je vyřešit.
Tomáš: Město by mělo víc poslouchat mladé lidi. Stále tu existuje obrovská nevole jim naslouchat a hrozně dlouho trvá, než si člověk vybuduje profesionální nálepku. Přitom je třeba měnit věci aktivně a rychle. Myslíme si, že současný cyklistický boom za pár let opadne. Plán mobility slibuje za deset patnáct let nějakou akceptovatelnou infrastrukturu, ale to už bude pozdě a bude nám to překážet. Pak už budeme třeba létat a zůstanou nám plochy, které mohly být zastavěné nebo zelené. Hlavně rychle a mladě.
Milota Sidorová, konzultantka městských projektů, koordinátorka festivalu reSITE, iniciátorka projektu WPS Prague, zakládající členka asociace Ladíme Prahu
„Měli bychom víc pracovat s těmi, kdo opravdu víc veřejný prostor využívají – ženy.“
Ptáte-li se na politiku, architektura je také politická, protože reaguje na nějaké zákony. Vím, že se v Brně formuje Strategie pro Brno a že máte participační kancelář. Jakmile začnete participovat a umíte dobře navolit uživatelské skupiny, nevnímáte jen nějakou všeobecnou veřejnost, ale víte, jak zacílit na děti, seniory, jakými metodami s nimi hovořit – vzniknou první praktické kroky ke smysluplné komunikaci. Z té vzejdou různé názory a ty můžete předávat dále architektům i politikům.
V městském veřejném prostoru obvykle platí, že auta víc využívají muži, kteří jedou ráno do práce a odpoledne zpět. Žena má komplikovanější cestu: víc chodí pěšky, víc jezdí MHD atd., takže většinový klient ve veřejném prostoru je žena. Měli bychom víc pracovat s tím, kdo opravdu víc veřejný prostor využívá, což je v rozporu s tím, kdo o něm rozhoduje – zde musím opět poukázat na nedostatek žen.
Dobře se to podařilo ve Vídni. Prací zaměřenou na uživatelské skupiny zbavili tuto problematiku feministického ideologismu, který u nás nemáme rádi. Když chceme prosazovat vstřícnost vůči ženám, musíme se zaměřit na uživatelské potřeby: cokoli uděláte lepším pro chodce, uděláte lepším i pro ženy. Je důležité vytvořit dobré metodiky participace a věci se začnou postupně měnit.
Kdybych byla mocná a osvícená politička, určitě bych se neobklopila samými muži, kteří dnes rozhodují třeba i o ženském právu na reprodukci. Chtěla bych mít v týmu nejen ženy, ale lidi různého věku, původu, orientace apod. Každý člověk myslí úplně jinak, a pokud chcete pracovat pro co největší množství lidí, musíte mít diverzní skupinu poradců a takto vystupovat vůči okolí, s nimi dělat metodické plány, podle jejich priorit podporovat projekty. Začíná to tím, s kým hovoříte.
Pavel Stratil, zakladatel a ředitel prostoru Industra
„Město ztrácí potenciál podfinancováním kulturních projektů.“
V první řadě je třeba vytvářet nové příležitosti pro to, aby tu ti nejtalentovanější lidi studovali a aby tu zůstávali. A nejen aby zůstávali, ale také aby přicházeli další inspirativní lidé ze zahraničí.
Skrze existující programy v rámci podpory kultury existuje projektová podpora finančního charakteru, nicméně když bych se podíval na to, co by mohlo obecně město dělat vstříc projektům zespoda, tak si myslím, že nedělá dostatečně mnoho a že ztrácí potenciál, který tady je, právě podfinancováním. Konkrétně v oblasti kultury: na nezřizovanou kulturu, která se týká asi 300 institucí, vyčleňuje Brno z celkového rozpočtu okolo 2 miliard jen asi 29 milionů korun, takže je tam obrovský nepoměr.
Kristýna Stará, architektka, urbanistka, spoluzakladatelka platformy Architekti ve škole, členka zakládající skupiny projektu WPS, odborná a výzkumná konzultantka
„Zastupitelé by měli chtít zapojit do rozhodování o veřejném prostoru veřejnost a děti.“
Městští úředníci se účastní našich projektů minimálně na počátečních prezentacích, ale participace dětí neznamená, že z nich vytáhnete informace a naložíte si s nimi po svém. Děti, stejně jako širší veřejnost, potřebují zpětnou vazbu. Geniální metodickou pomůckou by bylo školit zadavatele, aby zapojovali děti do rozhodování: mohli by tak inspirovat i děti, které třeba nejsou vedeny ke vztahu k prostředí kolem sebe. Protože veřejný prostor představuje i škola a její okolí, děti by se rozhodování měly účastnit.
Politici, protože města jsou většinou provozovateli škol, by mohli motivovat základní školy, finančně nebo slovně, k tomu, aby se zapojovaly do různých projektů. Zastupitelé městské části nebo obvodu by mohli do veřejných projektů integrovat část, která by se věnovala analýzám a která by zapojila děti a širší veřejnost. Jde jen o rozhodnutí zastupitele města, které řeší například revitalizaci náměstí: jako zadavatel a investor projektu může říct, že chce zapojit širší veřejnost, včetně dětí, které tvoří velkou část uživatelů prostoru. Bohužel, zadavatele zatím neškolíme, školení je problematické i pro učitele, protože si představují, že téma zlepšení veřejného prostoru je velice složité. Kdo to ale zkusí, nakonec zjistí, že veřejný prostor zažívá každý den a že si stačí všímat svých kroků a čerpat ze své vlastní zkušenosti.
Aleš Loziak, ředitel spolku Veřejný sál Hraničář, odborný asistent v ateliéru Fotografie na UJEP, fotograf, pedagog
„Politici by měli naslouchat a důvěřovat aktivním občanům i odborníkům.“
Jedním z našich cílů je otevřít prostor Hraničáře politickým debatám. Jsme otevřená platforma, fórum, kde kdokoli může uspořádat cokoli. Duchovním otcem našeho hnutí je Martin Hausenblas, frontman místního politického hnutí PRO! Ústí. V době krize Činoherního studia byl pro nás politickým tahounem, ale naším záměrem posledního půlroku je zcela se apolitizovat, neboť jsme zjistili, že to kulturní instituci škodí. Je to náročné, dlouhé, vyžaduje to velké PR, ale jde to.
Spolupracujeme s univerzitou, což nastartovala událost v roce 2014 při krizi Činoherního studia: na vystoupení s heslem „vytvořme prostor pro svobodnou kulturu“ se poprvé po pětadvaceti letech zástupce univerzity, v tomto případě tisková mluvčí, veřejně vyjádřila k podpoře aktivity ve městě. Naše komunikace nyní probíhá na několika úrovních, řeší se různé projekty týkající se veřejného prostoru nebo podpory studentů.
Co se týká politiky, v kontextu našeho prostředí je nutné zejména naslouchat a důvěřovat, a to nejen těm, kteří chtějí ve městě něco dělat, ale také odborníkům. Mám zkušenost, že úředníci v Ústí nad Labem mají pozitivní, otevřený, do budoucna hledící přístup, který se bohužel vždy zarazí na politickém rozhodnutí: právě kvůli tomu, že politici nechtějí dát rozhodnutí do rukou odborníků, nenaslouchají jejich doporučením, ale rozhodnou dle svých vlastních preferencí. V Ústí zhruba třicet let fungoval nějaký rytmus a systém je zkostnatělý, ale jsem optimista a cítím, že poslední roky se situace začíná měnit k lepšímu.
Pro pořádání kulturních akcí nebo intervencí ve veřejném prostoru a jejich případnou podporu zde existuje odbor kultury. Doporučil bych rezervovat nějaké peníze na startovací komunitní projekty, u kterých už od začátku víme, že se nerozjedou nebo nedopadnou, ale město by se nemělo bát do nich investovat. Úředníci ani politici neberou v potaz vedlejší užitek, který komunitní projekty mají pro život ve městě. Bylo by fajn vyčlenit nějaké peníze na start-upy, nápady a ideje.