V jakém stavu byla stanice, když jste se rozhodli z ní udělat kulturní centrum?
Byla úplně rozbitá. Nebylo tam topení, voda ani elektřina. Přesto jsme museli velmi dlouho jednat se železnicemi, jimž celá stanice patří. Trvalo dva roky, než jsme získali smlouvu. V té stálo, že nám prostor nechají na třicet let, pokud do něj investujeme minimálně 12 milionů korun, což je tak 400 tisíc eur. Tehdy jsme byli mladí a naivní a řekli jsme si, že to nějak dopadne. A šli jsme do toho. Ta naivita nám velmi pomohla. Nakonec se to podařilo za sedm let. Pomohli hlavně dobrovolníci, firmy, sponzoři a jeden grant příhraniční spolupráce. Byl to běh na dlouhou trať a nekonečný boj se šťastným koncem.
Kolik vás do toho šlo?
Osm deset kamarádů, ale někteří dělali jen to, co je bavilo, bez závazků. Ti potom odešli, prý proto, aby nevyprchalo poetické přátelství. My ostatní jsme se chtěli rozvíjet – a to bez institucionalizace nejde. Ani kvůli sponzorům, když chceme od lidí jejich 2 % z daně…
To je skvělá věc! (Na Slovensku funguje možnost darovat 2 % z daně na libovolný účel.)
Na jedné straně je to skvělé, na druhé straně to trošku zabíjí filantropii. Peníze z těch 2 % do toho lidé ze svých peněz reálně nedávají, nejsou to jejich peníze, je to jen část toho, co odvedou na daních. Na druhou stranu si toho velmi vážím a celý neziskový sektor je za to vděčný.
No a co další financování? Máte nějakého velkého sponzora?
Máme, Kia Motors Slovakia, ti dali do Synagogy nejvíc, přes 100 tisíc eur. A letos nám dali přes 30 tisíc eur na program, o tom jsme ani nesnili. Překvapivě pomohly i menší žilinské firmy, třeba Počítače a programování.
Financování znáte dopředu? Můžete plánovat? Neziskovky v Česku musí hodně improvizovat…
Tak to je u nás stejné. Slovensko má velké štěstí, že tu vznikl poměrně nezávislý Fond na podporu umění. Naštěstí se našli lidé napříč politickými stranami, kteří ho podpořili. Možná má vliv i to, že jsme dvacet let lobbovali, aby začala být podporována nezávislá kulturní centra. A nejen my, spojili jsme se s obdobnými projekty, vznikla síť Anténa a společně jsme přesvědčili úředníky na Ministerstvu kultury, že to má smysl. Je za tím dlouhý příběh, ale vidíme světlo na konci tunelu.
Skrze fond tedy žádáte o granty?
Ano. Je to jeden z našich nejdůležitějších zdrojů, ale naším cílem je mít co největší svobodu, takže se snažíme získat sponzory, 2 % z daní našich fanoušků a hlavně vydělávat vlastní peníze: máme kavárny, příjmy z lístků, z pronájmů… Na výstavy v Nové synagoze je dobrovolné vstupné a vzdělávací programy jsou zdarma, právě díky Nadaci Kia Motors Slovakia. Dali nám peníze na vzdělávání. Na koncerty a divadla na Stanici vybíráme vstupné. Peníze se samozřejmě vracejí zpět do naší neziskové činnosti.
Působí dnes v Žilině víc tvůrčích skupin?
Jo. Za těch dvacet let jich bylo víc. Napadá mě knihkupectví Artforum, které slouží jako komunitní prostor, kde pořádají diskuse a festival. Taky je tu Hájovna, mladí lidé si vzali na starost starý rozbitý dům a opravují ho. Stále jsou živé příběhy, že někdo si rozběhne hudební klub a dělá koncerty, mají samozřejmě taky bar.
Spolupracujete navzájem?
Děláme společně hudební festival. Spolupracujeme i s městskými a regionálními institucemi. Jsme maloměsto, takže se snažíme dělat jiný typ divadla. Fyzické divadlo, tanec, které nedělá městské divadlo, ale zároveň spolupracujeme s loutkovým divadlem na akci Bábková Žilina, pomáháme si, víme o sobě. Bez toho to na malém městě nejde.
Jak se k tomu staví město?
V éře Jana Sloty, který téma kultury vůbec nereflektoval, to bylo velmi zlé, to jsem se styděl. Bylo to v době, kdy jsme začínali. Město vůbec nefungovalo: třeba odmítalo osvětlit podchod, kterým měsíčně projdou stovky lidí k našemu kulturnímu centru. Lidi se tudy báli chodit a raději volili cestu přes silnici, kde je velký provoz. Tak jsme se studenty architektury a gymnázií vyšli do ulic, vybrali peníze a koupili městu světla – která fungují dodnes. Ale nejde o politické strany. Vždycky jde o konkrétní lidi, o to, kdo je otevřený pomáhat občanským iniciativám ve svém městě.
Máte tu takové lidi?
Naštěstí ano. Vznikl tu třeba vynikající projekt, městský grantový systém, který iniciovali nezávislí poslanci. Pozitivní příklad toho, jak může samospráva velmi transparentně pomáhat občanským iniciativám. Nejsou to velké peníze, ale je to nástroj. Dokonce v rámci toho vznikla nejen podpora projektů, ale institucionální podpora, která cílí vysloveně na organizaci, na její provozní náklady, na které se velmi těžko shání peníze.
Umíte si představit další podporu ze strany města, nejen finanční?
Vždy hledáme nefinanční nástroje. Za mě je nejlepším typem sponzorství to, že jdu do firmy, která vyrábí okno, a oni mi ho dají levněji – pomohou tím, co umí. Stejně to funguje se samosprávou. Město například během rekonstrukce Synagogy přijalo na skládku 10 tisíc tun odpadu, což nám ušetřilo obrovské peníze. Další příklad: osvětlení okolo kulturního centra Stanica. Díky podpoře primátora jsme ho mohli napojit na veřejné osvětlení. Další možnosti jsou v propagaci: město mívá svoje kanály, které s námi sdílí. Je to drobnost, ale taky nám to pomáhá.
Jakou roli hraje to, že Žilina je menší město?
Máme dobrou zkušenost s lidmi, kteří s námi vedou dialog. Ve velkém městě se k primátorovi ani nedostanete, ale tady jsou otevřené dveře. K poslancům i k zodpovědným úředníkům. Velmi dobrý a zajímavý příklad je rozhledna. Ján Slota chtěl postavit megalomansky pojatý slovenský dvojkříž, nacionální symbol s lanovkou… projekt, který by spolknul strašně peněz a neměl by smysl, samozřejmě bez soutěže. My ve spolupráci s městem děláme workshopy na téma veřejné prostory a jeden byl o tom, jak udělat rozhlednu. Výsledkem workshopu bylo zadání architektonické soutěže a samospráva ji skutečně udělala a máme krásnou rozhlednu, která vznikla transparentně. To je příklad fungující spolupráce.
Pověz, jak jste se dostali k synagoze od Petera Behrense.
Budova patří Židovské obci, která ji nechtěla nechat ležet ladem. Nejdřív šli na město, ale samospráva má dost svých budov. Není jen tak synagogu udržovat, je to obrovský kolos. A pak na základě pozitivního příkladu ze Stanice šli do obrovského risku a budovu nám nabídli. Mohlo to dopadnout špatně, mohli jsme zkrachovat. V roce 2013 jsme se ocitli v obrovské finanční krizi, i díky projektu Synagogy. Ale překonali jsme to a židovská obec dnes náš projekt spolufinancuje. Nejen, že nám dali bezplatně budovu, ale také velmi aktivně přispívají, i když ji sami nepoužívají.
Jak máte nastavenou spolupráci?
Máme třicetiletý pronájem, což je velkorysé. Židovská obec chce, aby ten prostor byl navštěvovaný. Jde o unikátní architektonický skvost a kulturní památku. Budovu totiž navrhl ve třicátých letech světoznámý německý architekt Peter Behrens. Bylo tady kino vbudované do prostoru a lidi nevěděli, že sedí v Synagoze. Historie se odhalila po desetiletích. Celý strop a kupole byla zakryté. Člověk vešel do kostky, do sálu se sníženým stropem. Já jsem sem chodil jako dítě, ale nedošlo mi, že sedím pod tou kupolí. Mě samotného šokovalo, jaký nádherný poklad ten dům je.
Je oživená Synagoga atraktivní pro obyvatele Žiliny?
Chodí hodně lidí. Na výstavy sice málo, ale probíhají tu veřejné diskuse, koncerty, takže lidé přicházejí do kontaktu s vizuální kulturou přes doprovodný program. Na poslední výstavu o demokracii a o tom, jak nás sledují kamery, kam unikají informace a kdo všechno jaká data sbírá, přišlo tisíc studentů. Školy zvyšují návštěvnost a my s nimi pracujeme tak, že nejen že přijdou a podívají se, ale díky kvalitním lektorům a vzdělávacím workshopům se snad i něco naučí.
Kolik vás dneska je?
Ve Stanici a tady nás pracuje asi osmnáct. Jsme na volné noze, málokdo je zaměstnaný, leda na chvilku, když to dovolí nějaký grant. Je to hodně na dobrovolnictví. Někdo je na mini úvazek třeba při mateřské, někdo pro nás dělá naplno, ale aby se uživil, dělá další věci. Šéf techniky dělá světelný design i pro další divadla třeba. To, co tu lidé získají, není finanční motivace. Ohledně financí to není dream job. Jako v každé neziskovce to škrtíme. A lidi, co to dělají, často vyhoří. Není to pro každého. Nadšení po čase vyprchá.
Říkáš, že nadšení vyprchá, ale sám to děláš dvacet let…
Já jsem na pět let odešel, když jsme skončili se Stanicí. Kvůli financování nějakého grantu jsme založili byty… a já jsem vyhořel. Dostal jsem nabídku ze samosprávy, potom jsem chvilku dělal v jiné neziskovce, ale když začala Synagoga, tak mě přilákala zpátky. Vyhoření v tomto sektoru je častý jev. Lidi tímto platí za svobodu (smích). Někdo si naloží moc a potom ho to složí…
Marek Adamov a Hanka Hudcovičová Lukšů jsou s tebou taky po celou dobu.
Ano! Měli jsme poměrně malou fluktuaci. Zastáváme princip, ať každý dělá to, v čem je nejlepší, a to, co chce dělat, ale musí si na to sehnat peníze a je za to zodpovědný. Žádná instituce mu nevytvoří pohodlí. A to není úplně atraktivní.
Jak jste vybírali architekty?
To byl obrovský krok, ale nebyli jsme na to sami. Iniciátorem záchrany budovy Novej synagogy byl architekt Martin Jančok, filosof Fedor Blaščák a aktivista Marek Adamov, vytvořili jsme radu odborníků a spolupracovali jsme s památkovým úřadem. Proběhl historicko-architektonický a restaurátorský výzkum. Přijela paní Černá z vily Tugendhat a kapacity z univerzit a ze Slovenské akademie věd. Cítili jsme obrovskou zodpovědnost, jde o jednu z nejvýznamnějších památek moderní architektury na Slovensku. Přistupovali jsme k té stavbě s velkým respektem. Nakonec jsme jen odhalili původní architekturu a materiály s minimálními zásahy.
Jak to šlo s památkáři?
Byla to pěkná spolupráce: obě strany chtěly kooperovat. Kdybychom to dělali znova, možná bychom to dělali trochu jinak. Ale my chtěli odhalit Behrense, tu nejvyšší architekturu, v tom jsme šli trochu tradičně k původnímu originálu. Možná bychom teď někde nechali některé historické vrstvy a trošku surovější stav… Původní dokumentace se nezachovala do detailů, takže co se dalo, zachovalo se v originále, zbytek je přiznaná nová vrstva, kterou jsme do toho vložili. V každém případě jde o úspěšný projekt. Martin Jančok a jeho studio PLURAL za něj letos dostal nejvyšší slovenské ocenění za kvalitní architekturu CE.ZA.AR.
A co spolupráce s městem?
Město nám na začátku nedávalo peníze, ale pomáhalo nefinančními dary. Velmi důležité bylo, že v závěrečné fázi, kdy nám chybělo posledních 100 tisíc euro, nám ty peníze dali. My měli v roce 2013 průšvih, neměli jsme ani na platy, museli jsme vyhodit několik kamarádů. Půjčili jsme si, abychom jim mohli zaplatit, než si najdou jinou práci. Postupně, pomaličku, přiškrcením, ale také změnami, jsme se vyhrabali. To, že se projekt rozrostl ze Stanice i na Synagogu, nám způsobilo velmi vážnou personální krizi. Chtěli jsme zachovat původní hodnoty kamarádství a malého týmu, takže jsme se nejprve zvětšili a zároveň rozdělili na týmy Synagoga a Stanica, ale ani to nefungovalo. Teď se zase snažíme zachovat malý akční tým a experimentujeme s externisty. Je to nekonečné hledání optimální cesty a neustálá reakce na změny okolností. Takový věčný start-up.
Kdo s městem jedná?
Chodí nás tam víc, ale hlavním komunikátorem je Marek Adamov. Je naší tváří, známý aktivista, který například organizoval protesty proti Kotlebovi. Snažíme se neomezovat jen na umění. Děláme mnoho veřejných diskusí i na aktuální témata a lidi to zajímá. Naše nejčastější aktivita je s dětmi. Na Stanici je mnoho tvořivých dílen a to byla naše silná stránka i v době, kdy jsme začínali. Nejde nám o to učit děti techniky, ale spíš přemýšlet o umění a zapojovat aktivní umělce. Momentálně je hlavním lektorem tvořivých dílen pro děti Juraj Gábor a je skvělý.
Váš tým tvoří velmi různorodá skupina. Kurátorka Ivana mi říkala, že je antropoložka…
Díky tomu, že tým je složený z absolutně různorodých lidí, vnímáme věci z mnoha pohledů. Máme tu manažera kvality, inženýra, antropoložku, sociálního pracovníka, absolventa andragogiky, lidi pedagogického zaměření, umělce, filmové vědce, mediální odborníky… To hodně pomáhá, abychom byli otevření vůči širokému publiku. Děti a maminky nás berou jako organizaci zaměřenou na děti. Pro lidi, co chodí na koncerty na Stanici, jsme hudební klub. Chodí sem ti, co mají rádi diskuse nebo komunitní akce, jako třeba cestovatelské přednášky. Díky tomu jsme velmi širokospektrální platforma pro současné umění a kritické myšlení, ale i komunitní aktivity.
Mluvili jsme o tom, jak vám město pomáhalo, ale co vnímáš ze strany města jako průšvih?
Nejhorší je, když se samospráva uzavře vůči svým občanům a iniciativám ve městě. Pak vnímám jako problém, když si samospráva řekne „budeme něco rozvíjet“, dají do toho hromadu peněz a něco se snaží uměle oživit. Přitom nejjednodušší je oslovit iniciativy, které tu jsou, využít jejich potenciál – když samospráva podá pomocnou ruku těm, co chtějí sami něco dělat, vzniká silná synergie, protože samospráva má silné nástroje, a nemyslím jen ty finanční. To už si tady naštěstí uvědomili. Posední dva primátoři, každý z jiného politického spektra, byli nakloněni tomu se sejít a poslouchat a podpořit. To je klíč.
Takže je to vlastně jednoduché: být otevřený.
Ano. Stačí ochota dělat něco navíc. Pro úředníka je vždy nejjednodušší říct „ne“. Je ochráněný, nic neriskuje a já chápu, že v samosprávě také není moc peněz. Ale jsou tam lidé, kteří i za malý úřednický plat chtějí pomáhat. Když jsme byli na střední, chodili s námi naši tátové. Jednali se železnicemi atd. S námi by se jinak nikdo nebavil. Dneska si přirozeně rozumíme s lidmi ze samosprávy, protože jsme lidi stejného věku a respektují nás.
A co vidíš jako největší úskalí vaší iniciativy?
My jako neziskovka vždy velmi riskujeme. Začneme něco dělat, potom za to bojujeme – a vždycky to může dopadnout i blbě. Někdy jde prostě o to najít spoustu lidí, kteří tomu pomohou. Dokázat vytvořit nějakou myšlenku, která nadchne i jiné lidi, kteří v tom pak také vidí smysl. To je nekonečná kampaň.